Padal jsem podzemní přírodou
do mrznoucích niter
kde nikdo nebyl,

alejí rtuťových výbojek
spěchal jsem naproti
černému nebi.

"Zvířata zalezla dovnitř
a zvířata vylezla ven,
vsaje krev kámen dřív
než nůžky ohlásí den?"

Spěchal jsem podzimní přírodou
do města mlh
kde nikdo z vás nebyl,

zástupy jiter řinčely
po osmé
a po sté se skrývaly hřeby.

"Mumie zalezlá uvnitř,
mumie žene mě ven,
pomalí ptáci na kostkách
a mezitím tuhnoucí krém."

Hledal jsem pobřežní cestu
v inverzi jitra
kde jako bych nebyl,

s duší a bez duše
křižoval město
zdarma jak úplný debil.

Šest tisíc mil asfaltu a prachu.
Kolik tisíc chlapů vydalo se na tu cestu?
Už dobře poznáš tu hranici strachu,
když blížíš se k proklatýmu městu.

Tam lidi neznaj slitování
a ženský neznaj lásku,
a ty proto nad svítáním
nosíš ocel na opasku.

A tak jedeš dál,
možná najdeš svoje sny.
Seš silnice král,
ale štvou tě pouštní psi.

Snad až si jednou spočineš
na lůžku z kapradin a mechů,
doufám, že pak nalezneš
klid hvězd, co ti poskytujou střechu.

Nad gradom
sijevaju gromovi
ne brini nakon
toga će da se sunce pojavi.

Počela je da pada kiša
srce ti je dotakla tuga
mene imaš kao najboljeg druga.
Pogledaj kroz prozor
vidjet ćeš na nebu
kako sjaji prekrasna duga.

Moji i tvoji snovi
gradit će između
naša dva srca
cestu ljubavi
s kojom ćemo putovati
dok nas smrt ne rastavi.

Ljubavi koračajmo putem svjetlosti
tuga nam dušu neće dotaknuti.
Ljubimo se kao golubovi
nema veće snage voljena
od naše ljubavi.

Stjepan Orlić